OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Oslnivá světlená hra jevištních reflektorů, blýskavé róby tanečnic, napomádované hlavy tanečníků a nezbytný orchestr ve společenských oblecích, významně usazený na pozadí pódia. Nástup k nepoznání přepracované hitovky „Dr. Stein“, otvírající v umělohmotně – popovém duchu výroční album HELLLOWEEN ke čtvrtstoletí existence skupiny je skutečně šokující a zřejmě jsem nebyl sám, komu se při něm před očima zjevila slavná dederónská estráda Ein Kessel Buntes alias Pestrý kotel. Takhle že by se měly slavit narozeniny jednoho z předních pojmů světového heavy metalu potažmo ikony všeho konzervativního melodického kovu, jíž je jakýkoliv jiný hudební prvek poněkud cizí až nepřátelský?
Naštěstí situace není tak horká, jak dokonale zprzněná slavná skladba o šíleném doktorovi, pěstujícím legrační kreatury, naznačuje. Tím se ovšem zároveň vyjasňuje zprvu trochu nezřetelný oslavný záměr Weikathovců. „Unarmed“ (jen aby ten název někdo nepoužil proti nim) totiž znamená předělávkovou všehochuť, jež rozhodně nepostrádá silná místa, ale na druhou stranu jich nabídne i několik poměrně nepřesvědčivých a spolu s tím i otázku, zda nešlo něco udělat lépe, když už tedy k připomenutí historie při vhodné příležitosti došlo.
Na škodu je albu především jakási nerozhodnost, jak jej vlastně pojmout. Symfonicky s pořádnou filharmonií, čistě unplugged jen se španělkami nebo opravdu netradičně, tak, aby to metalistu hudebního rozhledu neschopného praštilo přes uši? Přitom obě prvně jmenované možnosti samy o sobě by pravděpodobně znamenaly daleko kompaktnější záležitost, v níž by se HELLOWEEN nepředstavili tak rozháraně. Osobně bych v takovém případě preferoval symfonické provedení, neboť jeho příležitost na albu v podobě sedmnáctiminutové „The Keepers Trilogy“ (složené z příslušných úseků skladeb „Halloween“, „Keeper Of The Seven Keys“ a „The King For A 1000 Years“) a nezpochybnitelné „A Tale That Wasn´t Right“ (kde, jen tak mimochodem, zní v některých okamžicích Deris úplně jako Warrel Dane) nemá jednoduše chybu a představuje kapelu v úžasně propracované a zejména velmi majestátní pozici. Ovšem ani unplugged poloha není v některých případech vůbec špatná („Future World“, „I Want Out“ navrch s dětským sborem či především k nepoznání upravená „Eagle Fly Free“, jež doslova dýchá druhým, zcela samostatným životem), takže hlasovat pro ni by určitě mělo svůj význam.
Jak je to se zbývajícími skladbami už nejspíš vytušíte sami. Na některé zásadní věci nedošlo vůbec (např. „Kids Of The Century“, nemluvě o celém naprosto zásadním debutu „Walls Of Jericho“) a co je důležitější, v konečném výsledku prakticky téměř celou třetinu alba tvoří pomalé skladby v pochybném popově – rádiovém provedení. Do něj navíc zapadají i původně kované kusy jako „If I Could Fly“ či „Perfect Gentleman“ (i když, pravda, na něm toho v tomto směru přece jen nebylo tolik co předělávat), takže když na to koukám kolem a kolem, nejsem z „Unarmed“ zrovna dvakrát moudrý. S kým že to vlastně ti HELLOWEEN chtějí ty svoje narozeniny oslavit?
Ne vždy se vyplatí kytary úplně zavrhovat, toť zcela jasný vzkaz bilanční nahrávky HELLOWEEN, na níž se odkládají obvyklé zbraně a jde se na věc takříkajíc s holýma rukama.
6 / 10
Andi Deris
- zpěv
Michael Weikath
- kytara
Sascha Gerstner
- kytara
Markus Großkopf
- baskytara
Dani Löble
- bicí
1. Dr. Stein
2. Future World
3. If I Could Fly
4. Where The Rain Grows
5. The Keeper's Trilogy
6. Eagle Fly Free
7. Perfect Gentleman
8. Forever & One
9. I Want Out
10. Fallen To Pieces
11. A Tale That Wasn't Right
Helloween (2021)
United Alive In Madrid (2019)
My God-Given Right (2015)
Straight Out Of Hell (2013)
7 Sinners (2010)
Unarmed: Best Of 25th Anniversary (2010)
Gambling With The Devil (2007)
Keeper Of The Seven Keys - The Legacy (2005)
Rabbit Don´t Come Easy (2003)
Treasure Chest (Best Of) (2002)
The Dark Ride (2000)
Metal Jukebox (1999)
Better Than Raw (1998)
High Live (1996)
The Time Of The Oath (1996)
Master Of The Rings (1994)
Chameleon (1993)
The Best, The Rest, The Rare (Best Of) (1991)
Pink Bubbles Go Ape (1991)
Live In The U.K. (1989)
Keeper Of The Seven Keys Pt.II (1988)
Keeper Of The Seven Keys Pt.I (1987)
Walls Of Jericho (1986)
Helloween (EP) (1985)
Vydáno: 2010
Vydavatel: JVC/Victor & Sony/SPV
Stopáž: 59:10
Produkce: Charlie Bauerfeind
Smysluplný a svěží výtah z historie předělaný do orchestrálního mustru. Povedená záležitost, na které hodnotím hlavně fakt, že se kolikrát HELLOWEEN nebáli tu kterou skladbu překopat. Projev Andiho Derise mi nevadí, naopak, mám za to, že mu jemnější a více aranžované věci vždy seděli víc než rychlé kvapíky. Jedinou slabinu tak vidím v rozblizlé a nudné sáze "Keepers", která ani náznakem na originální předlohy nemá. Zde by to vážně chtělo Kiskeho (ten se bohužel zřejmě natrvalo stal ukázkovým příkladem, jak může obrovský talent zazdít slibnou kariéru - paradoxně právě "Unarmed" je albem, o kterém si myslím, že by mu hodně sedlo) hlas. Naštěstí album zachraňuje nemalé množství skvělých verzí starých dobrých vypalovaček: "Dr.Stein", "I Want Out", "Perfect Gentleman" a "If I Could Fly" jsou zkrátka výtečné.
Ač se to na první pohled absolutně nezdálo, "Unarmed..." skutečně baví a to je u HELLOWEEN posledních let velké překvapení. Někdo se skutečně vyřádil na aranžích a je to slyšet nejen na orchestrálních kouscích (které by skalní zřejmě rádi slyšeli na celém albu, protože heavy metal je přece skoro klasika, to ví i Holy Agro), ale vlastně všude. Spousta hudebních fórků, saxíky v úvodu, rozptyl mezi symfoničnem "Keeper´s Trilogy" a třebas "Perfect Gentleman" (který tady zní jako "Když se načančám" od Heidy Janků). Mezi nejpovedenější kousky krom již zmíněné "Trilogie" patří určitě neuvěřitelně sexy změněná "Eagle Fly Free", ale vlastně všechny kousky mají nové verze spíše povedené. Ano, můžu mít výhrady k Derisovu mečení (hlavně v melodických linkách starých klasik je to často na hraně), můžu předvídat, že na chystaném studiovém nosiči se všechno vrátí do starých zřezivělých heavy kolejí, ale čert to vem. HELLOWEEN oslavili 25 let nahrávkou, která hravě strčí do kapsy 99% výběrů. Je slyšet, že se u toho dobře bavili a myslím, že se i dost nachechtali při představě svých ortodoxních fanoušků, omdlívajících při poslechu. I tohle je třeba ocenit... TLESK TLESK!
Vida, tak ony si i po léta neústupné ikony těžké metalurgie dokáží ze sebe tropit šoufky? A investovat do nich zjevně víc úsilí a invence než do tří regulérních řadovek? No, dějí se to věci. Na fórek je "Unarmed" až překvapivě promyšlenou a provokativní věcí. HELLOWEEN si pohrávají se svými věrnými fanoušky, jako by se chtěli přesvědčit, že ti ještě mají zdravý rozum a poznají dobře naaranžovanou a zahranou hudbu (a to chce v tomhle odvětví opravdu ocelové koule). "Unarmed" je podle mého jediná cesta, jak oslovit ty soudné, které nebaví vrčící kolovrátek, prázdné pózy a v pokročilém věku směšně působící fráze o metalovém bratrství. Jestli se pánové takhle chystají na zmoudřelou penzi, tak si je znovu zařadím mezi objekty sledování. Navzdory tradičně hroznému škřehotání Derise je totiž "Unarmed" vtipnou a šaramantní projížďkou mnoha žánry (jen ne tím metalem...), která mi prostě imponuje. Od "The Dark Ride" první album, které zvládnu doposlechnout do konce bez kopřivky a opruzenin.
Tohle album je jedna velká sranda a je na místě tykvím zatleskat. Jde o stylově i muzikantsky pestré pojetí klasických skladeb HELLOWEEN. Rezignace na kytary, spousta houslí, trochu saxíku, monumentální orchestrální aranže, dětský sbor... zkrátka všechno co dělá heavy metal heavy metalem. Oceňuji nadhled jaký má kapela na vlastní tvorbu, i když bych ho po pravdě čekal spíš ze strany fotříka Hansena. Věřím, že HELLOWEEN muselo stát obrovské úsilí něco takového nahrát a o to víc si její snahy cením. Škoda, že se kapela místo Rolanda a Uliho tenkrát nezbavila Weikatha a nepokračovala v cestě načaté na "The Dark Ride". Srdce mi krvácí, když slyším o kolik báječného heavy popmetalu a pop jazzmetalu jsme tím přišli.
Je mi líto těch, co nepochopili... Já se neskutečně bavil a některý skladby jsou prostě úchvatný: bobastiská Trilogy, éterická Eagles s ženským dvojhlasem a dojímající babolepičská Forever & One! P.S. Toto album přivedlo blížeji k metalu moji ženu, za což jsem velice vděčný!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.